ZROD LÉČITELE
„Koho bůh miluje, tomu dovolí žít v Jeseníkách,“ zní zdejší pořekadlo. A vskutku – rámec hor, zdravé lesy a prameny čisté vody lákají i dnes lázeňské hosty. Na sklonku 18. století ale ten, kdo byl v horách doma, musel své živobytí na zdejší přírodě tvrdě obhajovat. Nejinak tomu bylo i u mladého Vincenze, posledního ze šesti dětí Františka Jana a Anny Priessnitzových (narodil se 4. 10. 1799). Mladý Vincenz se opravdu snažil, aby byl na Gräfenberku schopným hospodářem. Zapřahal koně, oral i sel, dokázal úrodu sklidit a práce si dobře naplánovat. Nic jiného mu ostatně nezbývalo, protože starší bratr František se stal duchovním a další z bratrů Josef zemřel. Otec byl slepý, a byť jeho slovo platilo jako zákon, přece jen většinu práce musel zastat budoucí hospodář. A vedl si zdatně. Miloval přírodu a dokázal jí rozumět.
Zdálo se, že život půjde v předpokládaných kolejích. Jenže stačila malá chvíle nepozornosti, výmol na polní cestě, a pád pod kola vozu vše změnil. Když vůz přejel hrudník mladého Priessnitze, zle mu polámal žebra a pohmoždil vnitřnosti. Vypadalo to, že šestnáctiletý Vincenz zemře. Ale mladík se rozhodl to nevzdat. Kdysi na svých toulkách pozoroval zraněnou srnu, jak se léčí poleháváním ve studánce. Věřil v léčivou moc vody. Navíc cítil, jak mu studený obvaz uleví. A tak se uzdravil.
Zpráva se po osadě Gräfenberg s necelou dvacítkou domů rozběhla rychlostí horské bouře. „Obyčejnou vodou! Mladý Priessnitz, víte, ten, co spadl pod vůz, se vyléčil vodou!“ Rány se sice běžně vymývaly vodou, ale jako léčebný prostředek ji nikdo nechápal. „Když pomohl sobě, proč by nepomohl nám,“ říkali si ti, kteří na skutečného doktora neměli, a k Priessnitzům začali chodit první nemocní a zranění. Dobrá vůle byla odměněna prostým „zaplať pánbůh“ nebo nějakou protislužbou. Pomalu se rodil léčitel…
